Co dělám




blbě???

 Několik týdnů vysvětluju dětem, že ve středu jim dávám do školy dvě svačiny proto, že chodí z družiny do školního klubu, tak aby neměly hlad. Domů se dostanou až po 17 hod. První svačina = ve škole, druhá svačina = odpoledne v klubu. Je to tak těžké pochopit?? Proč sní VŠECHNO hned dopoledne a pak zvrací? Proč jim to neumím vysvětlit? Odkývnou, zopakují a za 2 hodiny neví nic. Bude to někdy lepší? Budou celý život potřebovat vedle sebe někoho, kdo jim řekne TEĎ co mají dělat? Nebo si na to někdy zvyknu já? Dávno už je nesrovnávám s dětmi, které mám doma a které jsou o pár let mladší. S dětmi, kterým dám jídlo do aktovky a VÍM, že ho sní až budou mít hlad. S dětmi, které nevolám na svačinu, protože VÍM, že si vezmou jídlo samy. Kterým v pravidelných intervalech nenalívám kelímek pití, aby neumřely žízní. Můžu naučit děti, aby uměly myslet? Náš život se dělí na ten "před příchodem dětí" a na ten "s jinými dětmi". Často přemýšlím, co jsme vlastně řešili za problémy s vlastními dětmi. A řešili jsme vůbec nějaké? Nemám pocit, že bychom  je nějak zvlášť vychovávali. Všechno šlo lehce, snadno, děti se naučily všechno tak nějak mimochodem a za provozu. Nikdy mě nenapadlo dětem vysvětlovat, že když nandám jídlo, mají si vzít lžíci. Věděli jsme, že pokud něco budou chtít vědět, zeptají se. Všechno jsme brali jako samozřejmost. Dneska už víme, že to tak všechny děti nemají. Víc si toho vážíme. A některé věci se snažíme naučit i ty ostatní. Cíleně naučit, vyloženě nadřít. Stojí to spoustu sil a výsledek je nejistý. Někdy to vyjde, většinou ne. A přesto opakujeme a  vysvětlujeme.
 Děti jsou začarované. Jako tři skřítci, kteří si vydrží hodiny a hodiny hrát s jednou věcí, poslechnout na slovo. Doslova a do písmene. Cokoliv řekneme, bez řečí udělají. Nikdy neodmlouvají, nikdy je nenapadne práci ošidit. Vyvažují tu větší skupinu našich dětí, které nám dávají denně najevo, že žijí život svůj vlastní.
 Někdy si říkám, co to je normální dítě... je to něco, co my doma asi nemáme :-) . Nijak zvlášť nám to nevadí. Dávají nám možnost poznat jiný svět.
                                               

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Máte můj obdiv, moje trpělivost někdy nestačí ani na ty moje "normální" děti. Patrně jim opravdu chybí ty první dětské zkušenosti, které by v rodině měly, ale v ústavu funguje vše jinak... Držte se Olga

Lenka řekl(a)...

Už ani nepátrám po příčině, spíš po možnostech jak jim pomoct, aby to v životě měly jednodušší.

Sati řekl(a)...

Neřeš, nepátrej, přežij :-)